Můj porodní příběh - 1. část

Je 3. ledna odpoledne a chystám se na svoji každodenní hodinovou procházku svižným tempem. Poslední dny už to začíná být docela náročné, protože mi při chůzi už dost tvrdne břicho a bolí stydká spona. Avšak na takové nepravidelné tonizace dělohy jsem zvyklá už od nějakého 25. týdne, takže mě to vůbec nepřekvapuje. Po procházce si dávám napářku a trochu relaxuju. Jsem sama doma, partner má zrovna službu v porodnici a přijde domů až po sedmé ráno. Mám v plánu ještě dokončit nějaké resty v počítači, které dodělávám už měsíc, ale moc se mi do toho nechce. Nakonec sedám na balon a večer se do toho pouštím, břicho pořád dost tvrdne, ale nepřikládám tomu zvláštní pozornost. Už se mi chce dost spát, ale něco mi říká, že bych to dneska měla všechno dodělat, ať už mám klid. Kolem jedenácté si jdu lehnout a usínám. V jednu mě budí nějaké nepravidelné bolesti v podbřišku, ale připisuju to poslíčkům a ještě na chvilku usínám. Ve tři ráno jsem zase vzhůru, ale pořád se mi moc nechce věřit, že se něco děje, avšak moc už mi nejde uležet. Polohuju se na všechny čtyři a podkládám si hrudník polštářema a ještě se snažím pospávat. V šest ráno už nemůžu v posteli vydržet, tak si napouštím vanu a stahuju si počítadlo kontrakcí, protože mě zajímá, jestli je to nějak pravidelné. Moc se mi pořád nechce věřit tomu, že to je počínající porod. Spíše si myslím, že to jsou poslíčci, protože kontrakce jsou sice celkem pravidelné kolem 5-6 minut, občas je interval delší, ale pořád je to celkem v pohodě a dokážu se ve vaně uvolnit, i když už jsem byla několikrát na záchodě a vypadá to, že se tělo pomalu chystá k porodu.

Po sedmé přichází partner a nachází mě ve vaně, prodýchávám kontrakci a oznamuju mu, že se možná něco děje, ale spíše to vidím na poslíčky. Partner chce ať okamžitě vylezu z vany, že mě vyšetří a pojedeme do porodnice. To teda rázně odmítám a ještě chvíli jsem ve vaně. Po osmé vylézám a píšu Hance, že se něco děje a ať si dneska už nic moc neplánuje, že možná budu rodit. Přemlouvám partnera na jeden díl našeho oblíbeného seriálu. I přes počáteční protesty a mírný nátlak na vaginální vyšetření ho nakonec přemluvím a válím se na zemi na karimatce, kontrakce prodýchávám, někdy na čtyřech, někdy opřená o skříňku, partner se zamračeným obočím počítá intervaly mezi kontrakcema. Za neustálého naléhání na vyšetření oznamuju, že chci rodit doma a do porodnice nejedu. To mi bylo rázně zamítnuto a pořád se dohadujeme a já trochu vzpuruju, že nechci vyšetřit. Nechci slyšet, že tam není žádný nález. Pořád se to dá hezky zvládat, proto si taky myslím, že to ještě porod není, i když kontrakce už jsou pravidelné a celkem i dlouhé. Celá ta situace je vlastně hrozně zábavná. Nakonec kolem desáté svolím k vyšetření, dva zdravotníci doma a žádné rukavice, my vůbec nejsme připraveni, nakonec rozbalujeme starou autolékárničku, kde jedny nacházíme, partner je spokojený, že se konečně dozví, jak to vypadá. Závěr jsou 3-4cm, hlavička krásně naléhá na vchod pánevní a velí odjezd do porodnice. Opět rázně odmítám, ještě se mi moc nikam jet nechce, doma mi je dobře. Tak ještě přemlouvám k jednomu dílu seriálu. Po dalších protestech nakonec svoluje, děláme ještě poslední fotky s bříškem a ještě si vydupu klystýr, který si dávám vtipně sama na zemi v koupelně, záchod, sprcha a kolem 12 už partner přešlapuje na chodbě s porodní taškou, takže se nakonec nechám přemluvit k odjezdu, i když se pořád cítím dobře a kontrakce se dají v pohodě zvládat, ale ne, že by to nebolelo. Voláme Hance, že jedeme do nemocnice, ať může taky pomalu vyrazit. Pokračování příště...